Spolupráce s nakladatelstvím BONDY se začíná dařit :), aneb křest knih Když se lidi povedou -Alena Šloufová a Deník udavače -Zdeněk Jarchovský

Když se lidi povedou · Alena Šloufová

"Život je jediná věc, kterou máme doživotně. Proto bychom si ho měli vážit, a když už žijeme, tak především koukat, abychom skutečně žili." Tento výrok Jana Wericha byl hlavním motivem pro vzpomínkovou knihu novinářky Aleny Šloufové. Píše v ní o známých, úspěšných lidech, bardech neuvěřitelné generace, kteří "uměli koukat a uměli žít". Osobnosti v knize shromážděné už sice mezi námi nejsou, Alena Šloufová, která je při své práci důvěrně poznala, je nám ale dokázala v této knize opět autenticky přiblížit. Kniha obsahuje vzpomínky na Vlastimila Brodského, Radka Brzobohatého, Otakara Brouska, Stellu Zázvorkovou či na Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Arnošta Lustiga a řadu dalších legendárních osobností.

Zdeněk Jarchovský: Deník udavače

 

Deník udavače je kniha vtipná, zábavná, ironická, místy cynická a v podstatě tragická. Zdeněk Jarchovský se vrací do první půle 70. let, kdy studoval na elektrotechnickém institutu v Leningradu. Nevysvětluje sice, jak se tam dostal mládenec, jemuž byly domácí vysoké školy uzavřeny, ale nepátrejme po tom. Možná po srpnové okupaci v roce 1968 moc zájemců o studium ve velké zemi nebylo a brali každého.
            Jarchovský přichází s kaleidoskopem studentských postav a figurek. Jsou mezi nimi jeho českoslovenští spolužáci, mladí Rusové prolévající hrdlem lahve vodky a Rusky toužící se provdat do jakékoliv jiné země, němečtí studenti, kteří se v Leningradě necítí nejlíp, Kubánci vytahující se penězi a revolucí. Občas někdo zmizí: neobstál při zkouškách, jeho nervy nevydržely drsný život na koleji s rámusem, štěnicemi, šváby a záchovými kabinkami bez dveří, či ho najdou v řece s rozbitou hlavou. Člověk si tu musí dávat pozor. I na některé krajany a jejich ideologická školení. A rozhodně by si neměl na přednáškách číst Solženicyna.
            Zdeněk čelí sovětské realitě muzikou a toulkami po okolí. Nachází zbytky zbraní a lidské kosti, památku na boje druhé světové války a blokádu, o jejíchž nepředstavitelných hrůzách mu tu a tam cosi řekne uklízečka na koleji. Copak by si ti lidé nezasloužili něco lepšího než nekonečné fronty v obchodech, tlačenice v komunálních bytech a všudypřítomný strach?
            Jarchovský sepsal své vzpomínky, jako by je vyprávěl kamarádům. Nestará se o vybroušený jazyk, ostatně bylo by to zbytečné, knize bohatě stačí silný obsah.